Po stopách Darwina na Galapágy

publikováno 06.05.2009

Šestitýdenní pobyt Charlese Dawina na Galapágách převrátil svět na ruby, proč by se totéž nemohlo podařit i mně? O Želvích ostrovech, jak se jim někdy taky říká, už jsem toho slyšela spoustu. Tuleni se na vás prý usmívají pod vodou i na souši, modronozí terejové vás pronásledují, jako by tušili, že máte batůžek nacpaný sladkostmi právě pro ně. Co je na tom pravdy? Dala jsem na heslo, kdo neuvidí, neuvěří. Takže hurá na Galapágy!

Cesta neprobíhala tak hladce, jak jsem očekávala. Nejprve do Mnichova, odtud letadlem do Madridu a poté následoval 14 hodinový let do Ekvádoru. Málem jsem si nudou ukousala nehty. Ale to jsem netušila, co za dobrodružství na nás (poz. autora, jela se svým o rok starším bráchou) bude čekat v Guayaquilu, druhém největším městě Ekvádoru. Po výstupu z letadla jsme se ocitli v dočista jiném světě. Dýchla na nás přátelská atmosféra. Guayaquill je malebné město, kde se snoubí moderní vlivy s historií. Spousta úzkých domečků namačkaných na sobě, široká promenáda plná vřískajících dětí a maják, který stráží město už od jeho založení, takový je Guayaquil. Jako neznalé středoevropany nás překvapilo nedělní nicnedělání. Místní to berou opravdu doslova a tak na nás čekalo téměř vylidněné město, zavřené obchody i restaurace. To není jak u nás, když i na Štědrý den můžete počítat s tím, že nakoupíte dárky. Měli jsme sice hlad, ale náladu nám nemohlo nic zkazit.  Pokud vám můžu dát jednu radu, nezmiňujte před místními Quito, hlavní město. Už od nepaměti mezi nimi a obyvateli hlavní města panuje nevraživost. Jedno takové prořeknutí a z příjemných Ekvádorců se stávají odměření Angličané.

Guayaquil byl pro nás pouze přestupní stanicí. Poslední krůček před vytouženým rájem. Ale udělat jej nebylo tak jednoduché. Na Galapágy se dá dostat pouze prostřednictvím místních leteckých společností. Ale letenky, jak se ukázalo, se nedají koupit dopředu a letadla létají podle toho, kolik je cestujících. Takže co teď? Zamířili jsme tedy do fronty na letiště. Čekání nebylo nejkratší a navíc skončilo zklamáním. Letenky na následující den již byly vyprodány. Druhý den, poučeni z předešlého fiaska, jsme stáli téměř na začátku fronty. Svůj podíl na tom, že jsme drželi v ruce platné letenky směr Galapágy, měl také malý „prezent" pro personál. A teď hurá za želvami!

Letěli jsme přibližně hodinu a půl, když se pod námi začaly objevovat první ostrovy - perly poztrácené v tyrkysovém oceánu. Rozeznávali jsme zelené pahorky obklopené bílými plážemi. Už chápu, proč se tady Darwinovi tak líbilo. Přistáli jsme na letišti na ostrově Santa Cruz. Ten je turistickým centrem celého souostroví. Venku na nás čekalo čtyřicetistupňové vedro a stoprocentní vlhkost. Výborný recept na to, jak se zpotit za minutu od hlavy až k patě (doporučuji: cenově mnohem výhodnější než fitcentrum). Prošli jsme celní a pasovou kontrolou a zaplatili poplatek za pobyt v národním parku. Galapágy jsou totiž vyjma několika málo osad ekvádorským národním parkem a jak už bývá zvykem, vstup a pobyt v chráněné krajinné oblasti je zpoplatněn. Ještě jsem zapomněla podotknout, že místní letištní hala se podobala spíš cirkusovému šapitó. Škoda jen, že nám zavazadla nevydávali klauni.

S naší cestovní kanceláří máte možnost navštívit podmanivé Galapágy - více informací zde. 

Další pokračování o cestování na Galapágách se dočtete zde.