Potápění s Laurou C v Kalábrii, 3.část

publikováno 29.01.2010

Vítězná v tomto případě není zrovna to pravé jméno, protože ta nebohá loď původně určená pro přepravu kusového zboží byla v létě 1941 v Terstu naložena takovým obrovským množstvím vojenského materiálu, přesněji dělostřeleckou municí pro italská vojska v Africe, že přetékající okraje nákladního prostoru byli vidět až ze břehu.

Aby zvědavá zahraniční rozvědka byla ještě více zmatena, netuše co vlastně Laura veze, byla dělostřelecká munice proložena materiálem pro denní potřebu: látky, šicí stroje, parfémy, psací potřeby, porcelán, mouka, víno, náhradní díly do aut. Tenhle podivuhodný náklad pozornosti rozvědky samozřejmě neušel a loď byla torpédována britským námořnictvem. Kapitán lodi, aby zachránil, co se dalo, najel přídí na břeh Mesinské úžiny u města Saline Joniche. Loď se zabořila přídí hluboko do písečného břehu a záď klesla do hloubky 50m. Loď po jejím smutném konci odpočinek na dně Jónského moře nečekal. Bohatý náklad lákal každého, kdo se uměl aspoň trochu potápět. Dodnes koluje pověst o tom, že trinitrotoluen z dělostřelecké munice vyzvedla Cosa Nostra a použila ho pro útok na soudce Mafie Giovanniho Falcone, který zahynul po bombovém útoku i se svou ženou a policejním doprovodem na dálnici mezi Palermem a letištěm. Ústřední italská vláda nechtěla nic riskovat a kvůli těmto pověstem nechala podpalubí Laury C zabetonovat. Na Lauru C „se jde" ze břehu.

Pomalu vstupujeme do teplého křišťálově čistého moře, plaveme cca 50m k první orientační bóji a jdeme pod vodu. V hloubce 12m je vidět zatím jen písek, ale za chvíli se před námi objevuje kříž. On to není kříž, ale z písečného dna vyčnívá přední stěžeň s příčným ráhnem. Velice ponurá atmosféra, hluboce modrá voda, bílý písek, ze kterého vyrůstá kříž a za ním se rozprostírá lodní hřbitov. Všimneme si, že nástavba lodi je poměrně zachovalá a dá se jí nádherně proplouvat. Když hledáme otvory do lodi, abychom pronikli dovnitř, narážíme jen na betonové zátky. Musíme se spokojit s nástavbou a životem na lodi. A je na co se dívat. Murény, perutýni, kanici, „slunečnice" a dokonce pár barakud. Vzduchový ponor se ale blíží ke svému limitu a musíme nahoru kolem kříže. Chvíle „kraulování" po hladině a na břeh.

Na břehu mě ale čeká nemilá příhoda. Po sundání neoprenu (zde stačí max. 5mm) začínám mít divný pocit v těle. Asi jsem unavený a tak si sedám. Když se chci ale zase postavit, zjišťuji, že nemůžu, protože mě nohy neposlouchají. To snad ne! Ochrnul jsem na obě nohy! V hlavě se mi začaly honit představy o kolečkovém křesle, ale sebral jsem poslední zbytky klidu a rozvahy a volám na své italské kolegy, ručně a italsky jim vysvětluji co se mi stalo. Okamžitě vytahují kyslík a dostávám první 20minutovou kyslíkovou proceduru. Pak přestávka a po 5 minutách znovu, ale už kratší 10 minutovou proceduru. Cítím, že se můj stav zlepšuje a cca po hodině můžu zase chodit. Příhodu diskutujeme večer v kavárně. Co se stalo? To dodnes nevím. Pravděpodobně „obyčejné" nešvary v podobě nedostatečná aklimatizace (tou dobou foukal v Kalábrii Shiroco z Afriky, teplota vzduchu byla 24 hodin denně 38°C), nedostatečný pitný režim, únava. Nezbývá mi nic jiného, než si vzít poučení pro příště.

Co pro mě potápění s Laurou C znamenalo? Že Kalábrie je zapomenutý šperk na konci Evropy, že tajuplné a nádherné vraky nejsou jen v Atlantiku a ve Scapa Flow, že potápět se mám s rezervou, že znalost angličtiny je na jih od Monte Pollino na nic, a že se musím vrátit do Mesinské úžiny, kudy procházely dějiny evropské civilizace již před 3000 lety a zanechaly tu své stopy.

Autor, Ing. Ivan Chrástek, je jednatelem IC TOUR s.r.o